Nejdřív se zeptej, pak pomáhej

Kamarádka mi měla hlídat dceru a než jsem jela domů, dali jsme si kafe.
U toho jsme probírali život, vesmír a jiné živočišné druhy (muže).

Zmínila se, že musí „udělat zahradu“, a já hned nabídla, že jí pomůžu.
Za chvíli jsem se do toho pustila – rychle jsem si prohlédla, co je potřeba, vyhodnotila nejdůležitější body a s pocitem zdravého selského rozumu začala makat.

Docela hrdá na svůj progres i úsudek jsem se na kamarádku zářivě usmála, když přišla na zahradu.
Jenže… něco bylo jinak. Rozhodně jsem nedostala reakci, kterou jsem očekávala – tedy pochvalu.

Tak se jí ptám:
„Hele, je toho docela dost. Co je pro tebe nejdůležitější?“

A ona na to:
„Tyhle žlutý hajzlové (kytičky), protože jsem na jejich pyl alergická.“

AHA! Takže znovu a lépe.
Žlutí hajzlové šli pryč jako první, a hned po nich všechno, co kvete.

Při pletí jsem si říkala: proč jsem se jen nezeptala hned na začátku?

Došlo mi, že to je častý problém nás, kteří to myslíme dobře a chceme pomoct.
Že nezačneme tou základní otázkou:

  • „Jak to chceš?“

  • „Co je pro tebe zásadní?“

  • „Jaký máš postup?“

Protože někdo má jasně dané priority, postupy nebo nároky.

Pokud chcete opravdu pomoct, udělejte to tak, jak to potřebuje ten druhý.
Není potřeba ho přesvědčovat, že váš způsob je lepší.
Prostě to udělejte podle něj.

Pomoc bez ptaní je jako dárek, který se netrefil.

Autor:Michaela Velechovská
Médium:web
Rok:2025
Další články